Den vytouzeneho startu byl konecne soucasnosti, extremni bike nabalen a s vahou skoro pulmetraku pripraven vyjet. Zatim azuro, klidek a o 5 minut pozdeji dojizdim za chumeleni do centra Ushuaii. Na informacich jsem na otazku jestli sotolinova delsi zkratka vedouci pryc z mesta jde projet na kole, dostal kladnou odpoved, cili cil byl jasny. Za 7km uz stojim pred kozi stezkou a dal fakt ne e. Aspon okoli je pekne a cestu zpatky na hlavni si uzivam.
-
- Kozi stezka 🙂
Pres policejni kontrolu pri vyjezdu z mesta se skrabu na prvni kopecek a za hemzicich se snehovych vlocek na dalsi a dalsi. Z monotoniho slapani snehobilou krajinou me vyrusi jen pozdravy od ridicu s palcem nahoru. To me ale nejak nezahreje a s poslednim nejvyssim kopcem se ukazuje jezero a proslunena krajina.
Lehce se ujistuju, zda Ternka (skladacka) drzi pevne ve vsech spojich a uz to smazim 60ti kilometrovou rychlosti do udoli. A to bylo to posledni zazivne na ostrove Tierra del Fuego 🙂
V nizine citim silny a neznamy tlak do zad. Letim 40km/h po rovince a vim, ze takovy cykloraj nema v cyklozakonech dlouheho trvani. Prvni lehka zmena smeru znamena bocni napresdrzku poryv, ktery nas nekotrolovane zene pryc ze silnice. Zatim pouzivam jen slusneho udivu noooo…. a jedu dal.
Kempink se me dari najit v zavetri a pryc od vseho.
Pres noc krasne snezilo a byt u krbu s blizicim se vanocnim cukrovim tak k dokonalosti chybi malo. Tady na sebe balim co najdu a rozjizdim se dal do niziny.
Dopoledne si i tak uzivam. Sem tam se vystoupa na kopecek s peknym vyhledem na vzdalujici se hory a cim vic se blizim k Atlantiku, tim vic se ma dusicka zmensuje. Vali do me silny severni vitr. O nem jsem slychaval ze je kruty, ale tak nejak jsem myslel ze jen u nas, na severni polokuli. Tady mel byt prece jizni krutak. Neni tomu tak, jizak ani nehvizdne a jak se silnice Ruta 3 staci na sever, ja se ocitam tvari v tvar patagonskemu projevu pekla. Nejlehci prevod je tezky, 7 km/h je rychlost demotivujici a vzdalenost daleka. Navic nikde nic, balim to hned pod cestou u odvodnovaci trubky, kde jenom jakoze fouka…
Je krasne jasno, rano vsechno zmrzle, zima a vitr vstal driv nez ja. Takze hura :)Rio Grande je 30km daleko a ja mam plan na dalsi 4 hodiny jasny. Uz pri prijezdu do Ria je me jasne ze timto stylem to dal nepujde a ani nechci. Jedu na vypadovku z mesta a pred sebou 80km na hranice s Chile. Mavam na kazde auto a po par minutach skladame skladacku do auta a hura pro me rychlosti blezku do Chile. Kemping za hostelem a mistni hambac podtrhuje nakonec uspesny den.
Rano opet bile. Ujizdim 5km za pul hodiny a zacinam mavat. Prvni auto, argentinska rodinka a jedem 🙂 Jedou trosku jinam tak me nechavaji po 40km na krizovatce uprostred niceho. Vitr duni proti jak cvok. Jsem na dovolene, nemam naladu se s nim hadat. Jedu pomalu dal a vyhlizim kohokoliv. Prvni auto po hodine a pul je moje a uz letime smerem na Porvenir. Jediny trajekt do Punta Arenas za den stihame akorat hodku pred odjezdem.
Zacina se me to tady libit. Skladacka je bozi, vsude se vejde, kdyz je potreba a po sotoline jede krasne, kdyz kolem nas zrovna neduni ten nepritel s velkym V.
