Velka vec

Pryc z dzungle, pryc z tropu, daleko od kratkych dni, daleko od spanelstiny. Loucim se s Latinskou Amerikou, ktera me delala spolecnost dlouhych a tezkych 7 mesicu.
Pocity jsou smisene, ale na Svete uz proste neexistuje misto, kde se vam bude 14 tisic kilometru porad vsechno libit. Takze ukladam do pameti to pekne, akceptuju hold to skarede i smutne a mazu na sever.
To co jsem si dal za cil prejet jsem splnil a ted to chce odmenu. Odmena to samozrejme nebude nijak prijemna, bo by to byla nuda. Tato odmena je studena, mokra, nebezpecna, nekonecna, drsna a stejne tak tezka jako prvni cast cesty. Ale toto je moje gusto. Studeny a obrovsky sever Ameriky. Vzdalenosti se tady pocitaji ve stovkach, desitky tady nic neznamenaji. Nemas vodu, jidlo? Za dalsich 280km je dedinka a snad tam neco najdes. Ve stredni Americe jsem si srovnaval vzdalenosti jako z Hradiste do Zlina, do Brna, max do Prahy. Tady to chce jiny kalibr. Tady jedu z Hradaku do Chorvatska, do Barcelony nebo do Recka.

Cili po mezipristani 4.cervence v ohnostrojem ozarenem Los Angeles, kdy se slavil nejvetsi americky svatek Den nezavislosti, nasedam i se skladackou do aeroplanu smer Aljaska. Ve 3 rano se pod nami zacinaji ukazovat zasnezene vrcholky nekonecnych hor az me prejizdi mraz po zadech a dalsi sen se stava skutecnosti. Na letisti skoro nikdo neni. Skladam kolo a veci dohromady v prazdne letistni hale a se slovy jedne pani: „Be carefull out there“ vyjizdim na prvnich par aljaskych kilometru k mym znamym cyklistakum, ktere jsem potkal 1.ledna v Patagonii a na ktere jsem si vzal kontakt, co kdybych nahodou se tady objevil. No a jak to tak byva, kdyz neco fakt chcete tak se vam to splni, mlatim v 7 rano Stenovi, staremu vlkovi, na dvere. Nikdo neotevira, vidim kus papiru na zemi: „Hi Mira, welcome to Alaska, coffee is ready, will be back at 8am“ :)) Jop, toto je americky styl, ktery nam doma chybi a me se tuze libi. Ale tak treba se k nemu taky u nas nekdy dopracujeme a nebudeme se bat, ze nam nekdo skoro cizi ukradne to malo co mame.
Trosku se davam dohromady z presunu od 40ti stupnoveho hicu do 10ti stupnoveho aljasskeho leta, opravuju zase par sramu na vybaveni a po dvou nocich v posteli montuju na vaky vzduchovku a vyrazim dal na sever. Cesta z mesta je perfektni az me prekvapuje system cyklostezek, kterym se Anchorage chlubi. Prvni den beru tak z lehka, 80km na rozjezd a brzy odpoledne parkuju na konci cesty u hotelu, kde pracujou dve holky od nas. Vykladame storky dlouho do noci a cekame az zapadne to nezapadajici slunce.

Dalsi dny se uz dostavam do toho praveho cyklostresu a pritapim pod kotlem, protoze San Francisko je daleko a zari se blizi. Nejedu ani tak rychle jako dlouho, ostatne rychle se na skladacce ani moc jet neda. Dalsi noc kempuju u jezera. Ve 2 rano slysim nejaky srumec u stanu a toz oteviram dverka at vidim pricinu. Los velky jak stodola akorat prosel kolem me, sesel do jezera a plave na druhou stranu skrz. Pekne 🙂 Jesteze je svetlo a vidim co se deje. Po tme bych mel jiste obavy. Dalsi krasny den, pocasi me preje a tak valim az do mestecka Glennalen, 150km daleko.

Cesta lehce, ale dlouze stoupa, pak to same klesa, ukrajuju do protivetru dalsi a dalsi kilaky. Zastavuju se u jedne baziny, delam videjko, fotim az slysim za sebou zase nejake zle zvuky. S fotakem namirenym pred sebe se otacim co se to za mnou deje a tam si to tak napohodu stoji medved na zadnich, 10 metru od meho zadku. Septam si pro sebe dokola jedno sproste slovo, ze ktereho pak vznikaji čápové, pomalinku nasedam na skladacku a lehce se zacinam vzdalovat. Adrenalin mlati do zil, pripisuju si krasny zazitek az ale nevim, jestli touzim po opakovani ci ne. Dojizdim do obchodu v Glennalenu, kde vidim zaparkovane dve kola a kluci se akorat vraci z nakupu. Strilim do vetru Bonzoorno jako muj tip, odkud asi budou a ono fakt, jeden typek z Italie, druhy z Francie. Trefa. Maji maso, maji flek na kemp, maji misto, jedu s nema. Talian ma stejnou cestu jako ja v podobnem tempu, tak vyrazime dalsi den spolu a delame nasi mamine velkou radost, jelikoz ted uz ma medved na vyber koho sezrat. Ja bych radeji jel sam, uz jsem si na to zvykl a bavi me to tak vic, ale tak na chvilku zmena taky nevadi. Jede se ale dobre, mame podobne tempo i rychlost, tak se vzdalenosti ukrajuji prece jen trochu lip. 

Potkavame po ceste jeden barak, zastavujeme na vodu, vykladame s mistnima. Stryc ma za barakem zaparkovany stary autobus, ktery opravil a uvnitr vytunil do perfektiho nocniho utociste cyklistum. Je to stary lovec a nechape jak bezezbrane muzeme jen tak kempovat volne tam venku. My to taky nechapeme, ale tak jak uz to tak byva, co oci nevidi …. Poslouchame jeho medvedi pribehy az se trochu zaciname fakt bat a tak radeji jedeme dal. Louci se s nama se slovy: This is not fucking ZOO!!
Odbocujeme z hlavni a mirime na to prave uzemi nikoho, konkretne Top of the world highway. Uzemi ktere je dlouhe jako z Ase do Bohumina, kde je jedna dedinka jmenem Chicken a hranice USA s Kanadou. Naprosto bozi prujezd divokou prirodou, a ikdyz to ani z daleka neni ta prava silnice na strese sveta, okoli na nas tak pusobi. Na hranicich Taliana pousti bez problemu do Kanady, me se doterne ptaji kolik mam penez, kde jsem je vzal a co budu delat kdyz ….. Jakooo proc jako ho ne a me jo? Zavani to rasismem k vychodnimu bloku Evropy 🙂

Kazdopadne jim odpovidam popravde ze zadne prachy nemam, proto jedu na kole, spim kde se da, ale taky ze mam kanadske pracovni viza, cili prinejhorsim muzu umyvat nadobi. Zebrame jeste od celniku vodu a parkujeme kousek dal na kopci 1200m vysoko. Je pozde vecer, slunce vysoko nad obzorem toz cekam do pulnoci na prvni me pulnocni slunce. Krasny zazitek. Divam se na zapad, kde jakoze zapada slunce, u nas doma je 9 rano, svetlo uz dobre 4 hodiny, ale pritom za mnou na vychode je vic a vic tma. Jak je to mozne?? Asi se prece jen toci 🙂

Dalsi den dojizdime do centra kanadske zlate horecky na Yukonu. Dawson City, male dulezite nic uprostred niceho. Hned na uvod potkavame skupinku Cechu a me se po par vetach bohuzel prestavaji moc libit. Cela konverzace se zamerila na tema prachy. Jak si muzu dovolit tak jezdit po svete, co delam, jak si to skoro jako predstavuju. Mam chut jim rict ze mam strasne bohate rodice, kamarady a tolik sponzoru, ktere skoro uz ani nevim ze mam. Jinak ale ze su neschopny, delam doma uplne hovno a tak si z nudy jezdim po vyletech. No toto taky neni uplne daleko od pravdy ale pšššt 😀 Ale to ze si oni doleteli na sever Kanady na 3 tydny, pronajali auto, spi po hotelech a za celou tu dobu utratili to same co ja za pul roku v Jizni Americe, to uz divne neni. Korunu tomu dava mlady Cechun co tady bydli a vyklada kolik vydelaval za stejnou pracu doma a kolik tady. Prdele, fuj, zabednenci.

No nic, zpatky k Dawson City 🙂 Jedine co tu bylo, je a asi nejakou dobu jeste bude je zlato. Hlad po nem je stale porad velky, okolni krajina je otocena uz nekolikrat hore nohama jak poorane pole a lidi porad hledaji. Ani ne tak kvuli zlatu, ale kvuli volnosti a divokosti se sem prestehovala jedna prazska rodinka trampera Majka Ketchupa. Jedeme k nim na prenocovani a mame se uplne bozsky. Stary dobry Majk je volny vlk bez vsednich starosti. Sam zrovna nic nedela, nechava volne rust sve 3 potomky a manzelka Soňa ridi ve zlatem dole takovou tu zlutou velkou 50ti tunovou Tatrovku. Rodinka jak ma byt. Vykladame do 4 ranni, ja v 1 rano jeste lezu do sveziho Klondaiku se osprchovat a nic vic me nechybi.

No ikdyz, chybi me cas. Rano sup do sedla a porad jeste s talianem tocime riditka na jih, dalsi zastavka Whitehorse 500km daleko. Davame si na to tri a pul dne a krasne stihame. Cesta se po celou dobu vubec nezmenila, furt nekonecny les az to byla trochu nuda, ale tak kolikrat se vam podari jet lesem 500km bez preruseni 🙂 Ve Whitehorse mame domluvene ubytko a davame den pauzu. Kupuju novy plast, dokonce Schwalbe, ikdyz jediny a posledni, tak v mezi reci dostavam nabidku prace v mistnim bikeshopu a nakupujeme jidlo co uvezeme na dalsich nekolik dni. Pred nama lezi 1200km skrz nic a jedno mestecko jmenem Desea Lake. Kopeme do vrtule a za protivetru a deste odplouvame. Tri dny jedeme rovne, pak odbocujeme doprava na Cessiar hgwy. Hodne mokneme, stesti co bylo na Aljasce je fuc, ale tak ani to moc nevadi. Denne krajime 140km z celkovych 700 po dalsi odbocku. Po par tezkych a studenych dnech dojizdime do kempu, cykliste gratis vitani a mafie z Italie mava bilou vlajkou, ze su cvok at si jedu doprdele uz sam :))

Vydrzel dlouho, celkem jsme si sedli, hodne veci probrali a dalsi den uz vyjizdim zase sam. Vyuzivam situace, zkousim se posunout dnes fakt daleko. Nedelam pauzy, lehce jedu v kuse dal na jih. Na 165km uz hledam misto kde zaparkovat. Aut uz moc nejezdi a jeden osobak co me predjizdi, se po chvilce vraci, lidi mavaji at spomalim, ze za zatackou je na ceste medved. Ted nee, ted se me to vubec nehodi! Jedu pri aute z jedne strany, z druhe strany je krasny cerny medved a mijime parkoviste, kde jsem chtel koncit, coz ted samozrejme jaksi neni nejlepsi napad. Toz valim jeste 10km dal, jen tak pro pocit. Na jedne z mala benzinek potrebuju dotankovat varic. Rikam holkam u pumpy ze bych potreboval vzit beňo za 50 centu. Cuci na me jak vyorane mysi, ze to po nich jeste nikdy nikdo nechtel. Leju pullitra do varice, platim udivenym eskymackam a frcim.
Velka vec, kterou jsem zazil poprve v me cyklokariere se podarila. Tisicikilometrovy tyden byl tezky, unavny, ale posunul me skrz velke uzemi, ktere bych ani delsi dobu jet nechtel. Su vystaveny jak naposledy v Peru, kdy se taky chvilku jelo na cas, ale staci noc v posteli u hodnych lidi, dobre jidlo a dalsi den je hned lip. Mimo me je unavene i vybaveni. Uz toho moc co se nepokazilo nebo jsem neopravil nezbyva. Karimatce vyrostl na čele mega nador, ktery se kazdou noci zvetsuje a prakticky nedovoluje v poklidu spat. A kdyz uz se me zadarilo usnout, probudilo me na muj vkus silne zemetreseni, pak se par mysi chtelo dostat do nepromokavych Ortlibych vaku a byla krasna bezesna noc. Dojizdim lehce opet rozboreny do me velke kanadske mety, mesta Prince Rupert. Dojizdim sem skoro na hodinu presne, co jsem si 2 tydny zpatky predsevzal, cili ty 4 roky v logistickem kanclu nebyl promarneny cas, ikdyz si to ten osel sef o mne myslel 🙂 Sorry Romane, ty odbory jsme proste museli zalozit, protoze sis delal cos chtel :)) Pred branou do pristavu vidim kolo, postaveny stan, takze rozbijim kemp hned vedle. Po chvilce prichazi Jeimmy, 76ti lety indian, prchajici pred kanadskym zakonem. Ten ho uz jednou poslal do vezeni ze je blazen, ktery nerespektuje pravidla. Jenomze pro neho pravidla neexistuji. Je to muj clovek 🙂 Jeho mati se narodila v New Foundlandu, ktery tehda nikomu nepatril a ktery si pak Kanada privlastnila. Takze ani ted stary Jeimmy neciti nutnost akceptovat nejake kanadske vymysly. Diky veku uz neni moc schopny pohybu na tezkem kole, tak ma sebou 3 psy, kteri ho tahnou. Ma namireno do USA, kde je jeste cisty a kde doufa, ze presvedci mistni potomky indianu a otevre oci ostatnim co se zivotniho prava tyka. Vykladame dlouho do noci, nebo spis on vyklada, ja posloucham a vstrebavam velke zivotni moudra. Nejlepsi skola, ikdyz od poloblazna. Jenomze nasi ucitele jsou taky obcas cvoci, navic nic poradne nenauci 😉 K memu prekvapeni me pise na kus papiru email a facebookove jmeno, at si ho pak najdu. Proste typek.
No a je tu dnesni rano, 1.srpna, 5 rano a propletam se s nalozenou skladackou pres kolonu aut cekajici na nalodeni. Za 16 hodin pristaneme na velkem Vancouver ostrove, kde navstivime par lidi, snad i nejakeho hradistaka a kolem 15.srpna vplujeme plnou parou do Spojenych Statu.
Nez jsem dopsal na lodi tyto radky, tak se samozrejme udalo par veci, jak uz to na cestach chodi. Cili mam domluveny kseft na pristi leto chytat tady lososy, coz je pecka a uvidim, jak moc me nase maticka Ceska zaujme a donuti zustat. Pak jsem se dal do reci s jednim typkem, co mel na batohu uchycenou podobnou karimatku co mam ja. Rikam, kamo porad ti funguje?! Cum co za krticinec vyrostlo na te moji. Chvilku premysli a za 5 sekund uz me cpe jeho karoshku do ruky, ze uz je na konci cesty, ze ji potrebuju ja vic. Vec za 100 dolcu, proste tu mas. Chvilku se snazim fakt odmitat, ale drzi. Toz budou zase krasne rovne noci. No a ted pri zapadajicim slunecku nas kapitan zene na levobok, protoze v dali proplouva stado, nebo hejno ci co to je velryb. Bozii, su stastne, posledni zvire ze seznamu spatreno a navic nasup. O par minut pozdeji nas zezadu dojizdi kosatka. Sice je to mzik ale uz bych musel mluvit sproste nadsenim 🙂 Nejlepsi kraj na Svete!!!

Krasne, bozi, neobvykle leto je nekompromisne rozjete a ja si uzivam kazdou minutu, ze tady a ted muzu byt. Velka vec 😉